Chodí mi reakce i na můj deník z Íránu, který je volně dostupný na mých stránkách www.michalciganek.cz
Rozhodl jsem se proto pro malou ukázku:
22. 4. 2008 dnes vstáváme v 6:45. Vstáváme brzo, ve spěchu, dnes toho chceme stihnout co nejvíc. K snídani byly vejce. To je však asi taková informace, jako holý fakt, že snídaně byla, neboť jsou vejce opravdu ke každé snídani. Proč tedy o této píší? Protože mě žádné vejce nepřinesli. Opravdu nevěřil jsem vlastním očím. Zapomněli na mě. Nedají mně ani čuchnout k vaječné stravě. Co naplat, láduji se chlebem a pomazánkou a přemítám o krásném dnešním dni, který na nás jistě čeká a o tom, že mně bezvaječná dieta rozhodně prospěje.
Z rozjímání mne však probral patrně šéfkuchař a s omluvným obličejem mně podával dva talíře. Dva talíře s míchanými vejci. Čas se zastavil, a nebo začal ubíhat tak pomalu, že jsem si uvědomoval každou vteřinu. Každou tak dobře, že bych v ní stihnul spočítat, kolik mám vlasů na hlavě, přečíst íránské noviny a jistě by zbyla chvilka i na šachovou partii s rumunskou kalkulačkou. První, co se stalo, bylo, že mně hlavou proběhla myšlenka, že snad budu muset vejce opravdu sníst. Pak jsem chtěl na kuchaře vybafnout: „to si snad děláš prdel Ferdo“,což jsem si ale rozmyslel, protože by mně patrně nerozuměl a tón, který bych zvolil, by asi také nebyl úplně vhodný. Zvláště pokud přihlédnu k jeho až zoufalému obličeji. Pevně jsem se rozhodl, že zvolím odmítavou taktiku a začal hledat ve svém slovníku slova jako: „no thanks, it ́s okey“ a rukama jsem naznačoval, že vajíčka nechci. Avšak kuchař mně je stále vnucoval a hlas Dariny mně zněl v uších jak zpomalená nahrávka: „musíš si ty vajíčka vzít, to by se urazil, on se ti omlouvá, že na tebe zapomněl“. Pak jsem si uvědomil, že íránský zvyk (jakýsi „dárot“) je v podobné situaci předstírat, že pokrm opravdu nechci, odmítat ho jakoby ze slušnosti, ale zároveň mně ho bude kuchař ze slušnosti cpát, tak dlouho dokud si ho nevezmu. Musel jsem tedy vajíčka přijmout a s radostným úsměvem jsem kuchaři děkoval. A kýval hlavou jako bych týden nejedl. Byl jsem ochotný mu podepsat i papír, že jsou vajíčka mojí nejoblíbenější stravou. Vyřkl bych i větu, že bych mohl celý život jíst jen vajíčka, kdybych věděl, jak se to řekne persky. Chtěl jsem, aby mu bylo jasné, že sním o vaječných hodech a mým oblíbeným svátkem jsou velikonoce . A to i přes to , že se jedná o svátky jinověrců. Chtěl jsem, aby věděl, že uznávám jen žlutou a bílou barvu a to i přes fakt, že jsou to barvy Vatikánu. Život přeci dává smysl jen tehdy, vezmete-li si slepici, pořádáte pštrosí závody a snažíte se naklonovat dinosaury.
A jak to dopadlo? To si můžete přečíst zde
A jak to dopadlo? To si můžete přečíst zde
A omluvte prosím moje chyby, vždy tam na nějaké narazím, ale oprava je zdlouhavá věc.
Fotky jsou "nové" - zatím nepublikované.