Po Dart Valley jsme vybrali nejen jednodušší trek, ale i prostředí. Místo chladného horského údolí nás čekaly pláže, lesy a víceméně rovinka. South Coast Track. Nachází se na úplném jihu národního parku Fiordland a tedy i na jihu jižního ostrova. Počasí je zde velmi proměnlivé, ale především vlhké, což je vhodné pro naše testování oblečení z novozélandské merino vlny od outdoor značky Sheephappens. My se zde, díky lockdownu nacházíme až koncem května a tyto dny už patří na Novém Zélandu, k těm chladnějším, takže nám po ránu mrzne a v zákoutích, kam slunce nesvítí je pořádná kosa i přes den. Dobré počasí nám bohužel vychází jen na 3 dny, a pak už má jen pršet, takže je dopředu jasné, že nepůjdeme celý trek až na Westies Hut, ale plánujeme pouze Wairaurahiri Hut. South Coast Track totiž není okruh, a proto se musíte stejnou cestou vrátit. Kdo si chce zajít ještě víc, může spojit dobrodružství s Hump Ridge Track, jež na něj částečně navazuje, nicméně huty nespadají pod DoC. Samotný South Coast je dlouhý sám o sobě. Cesta tam a zpět může vyjít na 8-5 dní. Záleží samozřejmě na kondici a stavu terénu. Celoročně jsou některé úseky bahnité, a čím více na východ tím hlouběji se boříte.
Naše kondice je samozřejmě fuč (jak už víte z předchozích povídání) a navíc jsme před pár dny dokončili Dart Track, takže nám cesta na první Hut Port Craig School (jedná se opravdu o bývalou školu) trvá o něco déle a místo plánovaných pěti hodin přicházíme až za tmy po šesti hodinách. Čelovky jsme nasadili až na nějakých posledních deset minut. Kvalita cesty celkem ujde. Místy je však rozryta divočáky, kterých potkáváme desítky. V tuto dobu mají mladé, které také plašíme, takže je určitá obezřetnost na místě. Na kňoury, které vidíte už dopředu stačí zadupat, ale když se bachyně schovává i se selátky v křoví 2 metry od cesty, tak vás to může vyděsit. Pozor, kromě lesních stezek musíte překonat i několik pláží. Některé z nich nelze překonat při přílivu, takže i s tím je potřeba počítat a trasu si dobře naplánovat, abyste někde nečekali několik hodin, až moře opadne.
Druhý den je jasno, prohlížíme si Port Craig Village a čteme si o historii tohoto místa. Dnes již bývalá vesnička nabízí trosky původního osídlení, starý přístav a zbytky železnice. Podobně jako třeba v Kaimai Mamaku se zde těžilo dřevo (nikoliv kauri – ty jsou jen na severu) a železnice vedla do vnitrozemí, odkud se dřevo sváželo do přístavu, aby se pak lodí dopravilo do civilizace k dalšímu zpracování. A ano, pokud někdo četl mojí první knížku o Novém Zélandu, tak už tuší, že i zde půjdeme aspoň částečně po železniční trati.
Příhodu s třema holkama, které na Port Craig dorazily po druhé hodině si necháme raději na jindy.
Další den jdeme na Wairaurahiri Hut po bývalé železnici. Přecházíme desítky metrů vysoké dřevěné mosty, které překlenují údolí, míjíme záseky a zářezy, a až na mírné klesání a stoupání do bahnitých údolíček, jdeme prakticky po rovině. Trek jde z většiny po železničním spodku, takže by se mohlo zdát, že bude cesta zpevněná a půjde se po ní dobře. Bohužel tomu tak není. Pochod ztěžuje bláto, které je zde po kotníky a místy i do poloviny lýtek, ale ponožky Waterwalk jsou držáky, takže jsou nohy v teple. Dalším nepohodlím jsou pražce, které jsou poměrně blízko u sebe. Někdy kloužou, někdy vystupují z terénu a představují tak překážky, jindy se mezi nimi propadnete hluboko do bahna. Je zataženo, místy déšť. Přes všechny tyto svízele postupujeme rychle kupředu a na Wairaurahiri Hut jsme za necelých pět hodin i s pauzou a posezením na Percy Burn hut.
Celé odpoledne trávíme sběrem dřeva a poznáváním toho, jací jsou místní lovci prasata, a co všechno zanechají v okolí hutu. To je taky na speciální povídání. Rozdělali jsme oheň a vykoupali se v řece, i když trochu pršelo. Liják se spustil až k večeru. Sedíme u kamen, vaříme a topíme. Sušíme palivo pro další party. Hut se zahřívá, takže nepraská jen v kamnech, ale také v zahřívajících se stěnách na kterých se sráží voda. Jsme po dlouhé době lockdownové první, kdo zde topí. Zprvu tedy vděčíme za zahřátí Ormusem a podvlíkačkami Andy.
Další den se vracíme, už za deště, na Port Craig. Následující den zakončujeme (i díky dešti) v rekordním čase. Odjíždíme do Tuatapere na pivo, seznamujeme se s místními a začíná legendární párty, ale o té taky někdy jindy. Podobně jako o světově proslulých Tuataperských párcích.
