říká Matěj Ptaszek fotograf, bluesman, spisovatel a dobrodruh. Právě dobrodružná povaha a touhy z dětství ho přivedly, i s jeho paní, do Jižní Ameriky, kde začal jejich nový příběh na Ekvádorské farmě.
Matěji, kde teď žiješ a jak ses tam dostal? Co tě k tomu vedlo, a co jsi vlastně opouštěl, když jsi odjížděl z ČR?
Nyní žiji v zapadlé horské osadě Cucanamá pár kilometrů za městečkem Vilcabamba na jihu Ekvádoru. Do Jižní Ameriky jsme s mou paní, po zralé úvaze, odletěli zkusit nový život před dvěma roky. Když jsem 8. ledna odlétal z letiště Václava Havla do Ekvádorského Guayaquílu,opouštěl jsem úspěšnou kariéru bluesmana a tedy i jistotu dobře placené a atraktivní profese. Avšak své milované příbuzné jsem neopustil. Neustále na ně v dobrém myslím.
(Matěj s jeho knihou Posekej si ten trávník nejsou vidět hadi. Na pozadí je oblast u vesnice Al Cisne na jihu Ekvádoru.)
Jaké je tvoje nejoblíbenější místo v přírodě a proč? Jaká místa pak vyhledáváš v civilizaci?
Jak v Ekvádoru, tak v Kolumbii jsem si zamiloval hory. Tamní pohoří vás pohltí jednou provždy. V horách se cítím dobře, neb mám pocit, že jsem blíže Bohu. Co se týče civilizací, tak mám moc rád místa, která bych nazval „outsidery“ a na něž svět kašle. Tudíž se mi moc líbí třeba nespoutané a dravé velkoměsto Medelín, kde řádil před čtvrtstoletím Pablo Escobar, nebo divoké hlavní město středoamerického Salvadoru - San Salvador. Ovšem nejlépe se cítím v horských zapadlých vískách, v nichž se zastavil čas někdy před sto lety.
(Vesnička Esperanza kam kvůli houbičkám jezdili na psychydelické výlety v 70. letech hvězdy z Woodstocku. Ekvádor.)
(Concepcion, Antioquie, Kolumbie - Horal kráčí ulicí)
Na co si dát v Jižní Americe pozor v přírodě a na co ve městě?
Osobně si myslím, že je to velmi individuální. Například zatímco v Ekvádoru jsou nebezpečné zmije Macanchi, tak v Kolumbii jsou to zmije Mapaná. Ovšem, co vás v horské vísce, hlavně v Kolumbii, nemile překvapí, tak škorpioni. Naštěstí je to druh velkých škorpionů, který není smrtelně nebezpečný pro dospělé, ale pro malé dítě a pejsky. Mě již škorpion uštkl do očního víčka. Byl ukrytý v ručníku a přehlédl jsem jej. I po aplikaci speciální injekce to bolelo třináct hodin jako prase. Měl jsem pocit, že mi někdo ksicht polil benzínem a škrtl sirkou. A co se týče nebezpečí v městech, tak to platí všude na celém světě. Nejhorší setkání je vždy se zlým blbcem. Ale i tomu se dá předejít. Zásadou je nebýt za troubu a být skromným a taktickým.
(Pohled na zahradu z Farmy na jihu Ekvádoru v osadě Cucanama kterou si Matěj a jeho paní pronajali.)
Jak ses dostal k fotografii? Co fotíš nejraději?
K fotografii jsem se dostal skrze svého otce, jenž se vyučil fotografem. Sice se živí coby špičkový umělecký řezbář už více než dvacet sedm let, ale stále má pohled na výtvarné umění i coby bývalý fotograf. Vyučil jsem se na stejné škole v Michálkovicích jako táta. Učily mne dokonce stejné staré ostřílené páky, u kterých se vyučil i on. Byli na mne přísní a pohlavkovali, když bylo třeba, a já je za to mám dodnes moc rád, protože mne s humorem a citem naučili nádhernému řemeslu. Později jsem ještě vystudoval užitou fotografii na Střední Umprum v Ostravě. Já osobně mám nejraději Humanistickou fotografii. Pro mne je největší vášní umělecká reportáž a portrét v černobílém a tudíž abstraktním vidění. Fotografie, krom blues a dobrodružství, je mojí velikou uměleckou láskou.
(Portrét pamětníka občanské války z neblaze proslulé vesnice Ochali. Kolumbie)
Které jídlo bys uvařil nebo nabídl domorodcům ve světě a které krajanům?
Kolumbijcům i Ekvádorcům, jsem již uvařil bramborové placky a většinou byli spokojení. Ovšem s bramboračkou s houbami a česnekem jsem vyloženě narazil. (smích...) Ale například s domácí tlačenkou jsem v Kolumbii slavil úspěch. Jinak krajanům bych rád nabídl ekvádorské kukuřičné plněné bochánky Tamales a kolumbijskou jitrnici s kukuřičnými plackami Arepami.
Jaká práce je, z tvého pohledu, v Jižní Americe zajímavá? A kterou bys naopak nechtěl dělat?
Pro mne osobně je to fotoreportáž, kdy jsem se při zakázce pro jednu univerzitu v Medellínu dostal i do kolumbijské masakry neblaze proslulé vesnice, která je, de facto dodnes, tedy již desítky let, pod vládou povstalců, bylo to nesmírně zajímavé. Zkrátka poznat místa pro běžného člověka nedostupná. Rovněž by mne bavilo dělat člena záchranky v Medellínu, či v Limě. Nikdy bych, ale nechtěl dělat ozbrojeného bankovního hlídače, což je zde dobře placená profese, protože je to o kriminál a s tím spojené, rovněž nesmírně těžké, psychické vypětí.
(Praví kovbojové vzapadlé horské vesnici Concepcion u Medelínu.)
Matěj Ptaszek (narozen roku 1979 v Ostravě) je český bluesový zpěvák a profesionální hráč na foukací diatonické harmoniky (ocenění Hohner Newcomer 2009, Kapely: Hudba řeky Mississippi aneb Luboš Beňa a Matěj Ptaszek 2006-2011 a Dobré ráno blues band 2011-2014), vystudovaný fotograf a spisovatel žijící od ledna 2015 v Jižní Americe (Střídavě Ekvádor a Kolumbie). Za podíl na hudbě ke snímku Občanský průkaz byl nominován na Cenu české filmové kritiky. V celosvětové anketě prestižního Polského časopisu Twoj Blues se umístil roku 2012 na patnácté příčce nejlepších bluesových harmonikářů světa. Natočil pět oficiálních CD a napsal dvě knihy: populární učebnici na bluesovou foukací harmoniku i oblíbený atypický cestopis „Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi“ o životě v Jižní Americe. Nyní pracuje na další knize o Jihoamerickém kontinentu. Jeho současným vydavatelem je nakladatelství Galén. Matěj Ptaszek hovoří španělsky.
Pro Sheephappens zpracoval Michal Cigánek